Jak jsem si uvařila kávu...

Každé ráno začínám stejně - uvařím si kávu.

A řeknu si: „Dneska ji vypiju ještě teplou.“

Káva se směje. Ví, jak to dopadne.

První pračka - makala přes noc a čeká. Sušička nezůstává pozadu. Pes potřebuje ven.

Zvoní telefon. Kurýr (na něj jsem úplně zapomněla) "Vezu balíky, pojďte si pro ně".

Fajn, odtáhnu balíky a říkám si, že teď už bych si tu kávu opravdu mohla vypít.

Nemohla. Jsem děsně zvědavá, co je v těch balíkách. 

Káva statečně čeká.

Jenže rozdělaný balík je jako otevřený pytlík chipsů – už není cesty zpět.

Začínám fotit.

Mikina je naruby. Kalhoty mají jednu nohavici delší. Naštěstí jen na fotce.

Pak přijde měření.

Délka.

Šířka.

Rukáv.

Po pár hodinách nafoceno, naměřeno.

Začínám psát popisky - velikost, rozměry, materiál, stav.

Jestli má žmolky.

Jestli je bavlněné.

Protože právě podle toho si rodiče vybírají dětské oblečení v online second handu nejčastěji.

A pak…

.....objednávka.

Balím. Lepím štítek.

Hledám izolepu. Nacházím ji v lednici. Neptejte se - byla jsem tam pro mléko do kávy.

Večer si konečně sednu.

Přede mnou stojí hrnek - moje ranní káva.

A zítra? Zítra si zase uvařím novou. Tentokrát ji určitě vypiju teplou.